Cheb 1917-1947

Aviatici a letadla prvního vojenského letiště v Českých zemích.

Jiří Rajlich
Cheb 1917–1947
Aviatici a letadla prvního vojenského letiště v Českých zemích
Nakladatelství Svět křídel, Cheb 2020
400 stran, 850 černobílých i barevných fotografií, cena 500,- Kč
ISBN: 978-80-7573-077-0

U příležitosti leteckého dne, který hostilo ve dnech 22.–23. srpna 2020 západočeské město Cheb, byla fandům letecké historie, ale zároveň i širší veřejnosti poprvé představena novinka z pera vojenského historika a jednoho z vedoucích pracovníků VHÚ v Praze Jiřího Rajlicha vycházející pod názvem Cheb 1917–1947 s podtitulem Aviatici a letadla prvního vojenského letiště v Českých zemích. Jeho nejnovější autorský počin pojednává právě o tamním tzv. starém, v současnosti již dávno neexistujícím letišti.1 Vzniklo ještě za 1. světové války, jako vůbec první stálé vojenské letiště v Českých zemích a původně tak sloužilo aviatikům c. a k. mocnářství. Nikoliv však dlouho. Navzdory nevhodné geografické poloze blízko hranic s Německem bylo po bezmála dvě dekády používáno čs. letectvem jednak jako základna bojových jednotek, ale především jako významné armádní letecké výcvikové středisko. Po událostech Mnichova a následné okupaci bylo využíváno celou řadou jednotek německé Luftwaffe, ale na sklonku války například i leteckými jednotkami Ruské osvobozenecké armády (ROA), než bylo v březnu a dubnu 1945 doslova zdecimováno bombardovacími útoky spojeneckého letectva. K jeho faktickému obnovení po osvobození Československa již nedošlo. Bylo formálně zrušeno v červenci 1947 po třech desetiletích své často pohnuté existence. Jak je tedy i ze stručného úvodu zřejmé, tak je přímo a neodmyslitelně spjato nejen s prvopočátky české aviatiky a jeho význam pro naši leteckou historii je nezpochybnitelný a vysoce přesahuje západočeský region. Není tedy jistě náhodou místo, které si nakladatel vybral pro představení této pozoruhodné publikace, a tuto skutečnost navíc podtrhuje fakt, že k jejímu vydání dochází právě v chebském Světě křídel.2
Můžeme se nyní na knihu podívat podrobněji. Poutavý je již její zdařile graficky vyvedený přebal, pro který byla použita forma fotografické koláže. Případného zájemce na ní zaujme na první pohled především pro chebské letiště typická silueta osmi tamních dřevěných hangárů Hartl zabraná z ptačí perspektivy. Výtisk, který mám k recenzování k dispozici, má však obálku o poznání tmavší, než je obálka knihy inzerovaná na různých webech. Zdá se tedy, že přinejmenším na části nákladu se „podepsala“ tiskárna.
Uvnitř čeká rovných 400 stran doslova nabitých textem a především obsáhlým obrazovým materiálem. Ten čítá více než osm set fotografií a faksimilií dokumentů. Myslím, že moc nepředběhnu konstatováním, že právě na nich, respektive na jejich unikátnosti a kvalitě stojí jádro celé knihy a tvoří její hlavní linku – samozřejmě spolu s charakteristicky poutavým pojetím jejich popisek, kterýžto způsob je již delší čas jakousi autorovou nepsanou licencí i poznávacím znamením. Na tomto místě patří poděkování rovněž nakladateli, který fotografiím věnoval náležitou pozornost a umožnil jejich reprodukci nejen na kvalitním papíře, ale především v původním barevném spektru a ve vysoce kvalitním rozlišení.
V úvodní části publikace autor čtenáře blíže seznamuje se vznikem a organizační strukturou leteckého výcviku habsburské monarchie. Toto zasvěcení do problematiky je nezbytné, protože právě počátky chebského letiště jsou spojeny s budováním výcvikových kapacit c. a k. letectva. Souběžně s tím zmiňuje i některé předchozí kontakty „českého závětří“ s rodícím se c. a k. letectvem jako takovým. Oněch předválečných akcí, které měly skutečně „celorakouský“ význam, nebylo mnoho, ale nepostrádají zajímavosti. Jedná se například o poměrně významnou účast letectva při císařských manévrech (Kaiser Manöver) konaných v září 1913 v jižních Čechách nebo o letecké klání o tzv. Schichtovu cenu (Rundflug durch Östereich-Ungarn um den Schicht-Preis), které v dubnu 1914 probíhalo z velké části na českém území (mezipřistávalo se na závodišti v Chuchli a na improvizované ploše u Terezína). Přesto, či spíše právě proto, že v dobách habsburské monarchie byl letecký průmysl na českém území zastoupen jen velmi skromně, nemůže vynechat karlínskou továrnu Breitfeld-Daněk, vyrábějící za války letecké motory Hiero, anebo dnes již poněkud polozapomenutou „První českou společnost na létadla“ Al-Ma v pražských Holešovicích. Již jen unikátní fotodokumentace například k osobnostem továrny Al-Ma nebo ke Schichtflugu (patrně neznámá i v Rakousku), dává tušit, jak vysoká laťka obrazového doprovodu bude postavena v následujících částech knihy.
Otázka, proč při zřizování prvního vojenského letiště v Čechách padla volba právě na Cheb, je zde rozebírána z více úhlů pohledu. Vlastnímu ustanovení zdejší Letecké náhradní setniny 16 neboli Fliegersatzkompagnie (zkráceně Flek 16), jejíž vznik byl oficiálně ustanoven výnosem vídeňského leteckého oddělení 1. května 1917, věnuje logicky pozornost největší. Zaobírá se řadou doposud řádně nezmapovaných „bílých míst“ a vyvrací některé z tradovaných polopravd či dohadů. Následně velice podrobně, doslova krok po kroku a osobu po osobě mapuje vznik a budování našeho prvního stálého vojenského letiště i tam používané letecké techniky. Z mého pohledu si zasluhuje absolutorium především autorovo předkládané řešení otázky personálií. Formou životopisných medailonků přibližuje nikoliv pouze chronologicky vlastní velitele této setniny, ale i další důležité funkcionáře a zajímavé postavy z řad jejích příslušníků a jejich často barvité životní osudy. Toto mé hodnocení platí shodně i pro osobnostní profily z pozdějších let. Každý, byť jen trochu zasvěcený badatel či zájemce o tuto kapitolu letecké historie pozná, kolik doslova mravenčí badatelské práce a dlouhodobého výzkumu stráveného v archivech, v tomto případě zejména vídeňském Kriegsarchivu, ale také například v londýnském The National Archives či pražském VÚA-VHA, za tím musí být.
V dalších kapitolách se čtenář přenáší již do období po vzniku Československa, kdy chebské letiště po skoro dvě desetiletí používala čs. armáda. Jak proběhl revoluční podzim 1918 a tzv. Chebská akce neboli obsazení letiště jednotkou setníka Jaroslava Rošického? Jak se dostaly některé typy letadel do inventáře čs. letectva nebo do muzejních sbírek? Autor opět, jak jsme u něho již po dlouhá léta zvyklí, s velkou pečlivostí vyvrací řadu legend a názorně ukazuje, jak dlouho může mýtus setrvávat v obecném povědomí.
Přitom nejde jen o skutečný původ rakouských „Bergů“ (o nichž se ještě donedávna tvrdilo, že byly získány právě v Chebu, což autor přesvědčivě vyvrací) či původně ruských Anater (které naopak v Chebu získány byly, ač se kdysi tradovalo, že je přivezli ruští legionáři, nebo se uvádělo, že pocházely ze skladu v Plané). Autor věrohodně osvětluje i původ a osudy takových muzejních skvostů, jako je dvoumístný Knoller C.II, stíhací Hansa-Brandenburg D.I (KD), ale také jednoplošník Fokker A.III, z něhož se dodnes v NTM, bohužel, dochovalo jen několik komponent (v celé kráse jej může čtenář obdivovat na unikátním, dosud nepublikovaném snímku, pořízeném v roce 1919 na nádvoří Schwarzenberského paláce na pražských Hradčanech). Je vůbec pozoruhodné, s jakou erudicí a zároveň lehkostí, skoro jen tak mimochodem, dokáže autor na pouhých několika odstavcích uvést na pravou míru letité omyly, dohady či mýty, s nimiž nedokázaly hnout předchozí generace badatelů. A přitom své závěry – na rozdíl od nich – vždy důsledně dokládá odkazem na příslušný archivní zdroj, ať už tuzemský nebo zahraniční.
Počátek dvacátých let byl v Chebu jedinečný v tom, že byl spojen s celou plejádou typů zde používaných letadel rozličné provenience a početního zastoupení a rezonuje v podvědomí českých fandů „prehistorickou“ zlatou éru našeho letectví. Opět se zde vrátím k obrazové příloze. Reprodukované fotografie jsou doslova pastvou pro oči a kvalita některých je mnohdy až udivující. Je zcela zřejmé, že při přípravě knihy měl autor v naprosté většině případů k dispozici originální snímky, kvalitně naskenované, a tudíž netrpící jistým stupněm degradace kvality jako tomu bývá v případě jejich prostého přefotografování.
Je logické, že největší pozornost v meziválečné historii starého chebského letiště věnuje historik působení vzduchoplaveckého učiliště v Chebu. Čtenáře seznamuje podrobně s jeho prehistorií (která začala v Praze), organizační strukturou, často se měnícími názvy a detailně také s jeho personálním obsazením. Popisuje též fenomén, který k leteckému výcviku neodmyslitelně patří, tedy řadu zdejších havárií spolu s jejich aktéry. To vše pochopitelně s vydatným fotografickým doprovodem a neméně vydatnými popiskami, které nezřídka představují desítky či stovky mikropříběhů, které spoluutvářely historii našeho letectva. I člověk do tématiky zasvěcený se kolikrát musí sám sebe ptát, kde jsou vlastně meze autorovy fotografické sbírky.
Pokud jde o chronologicko-tematické členění oné meziválečné fotopřílohy (ta tvoří podstatnou část knihy), autor ji seřadil do jakýchsi neohraničených bloků podle typů jednotlivých postupně používaných letadel – rakouských, francouzských, československých i jiných - doplněných vždy o životopisné črty významných i zapomenutých aviatiků toho období – velitelů, učitelů létání i některých žáků, často těch, kteří za leteckou službu zaplatili vlastním zdravím či životem. Vzhledem k velkému počtu prezentovaných snímků se mi osobně toto jeho zvolené rozhodnutí jeví jako velmi vhodné a funkční. Třeba i proto, že současně s používanými typy letadel lze sledovat i vývoj leteckých uniforem, výstroje a symboliky, nošených v daném období. Navíc fakt, že fotografie jsou většinou reprodukovány v původním barevném spektru, dodává publikaci působivý dobový punc. Tento dojem ještě umocňují různá úřední razítka, faksimile dobových dokumentů i vlastnoruční podpisy řady „chebských“ protagonistů.
Nikoliv pouze s výcvikem nových pilotů, pozorovatelů, leteckých mechaniků a dalších však bylo spojeno tamní letiště. A tak se na přetřes dostávají i tam dislokované jednotky Leteckého pluku 1 TGM a v druhé polovině třicátých let i činnost Četnických leteckých hlídek. Tato nejobsáhlejší část recenzované práce končí obsazením letiště po Mnichovu na podzim 1938.
Následující party knihy se zaobírají obdobím let 1938–1945, kdy bylo letiště (německy označované jako Eger-Unterschön) používáno jednotkami nacistické Luftwaffe. Těch se tam v průběhu válečných let vystřídala celá řada, v prvé fázi bojových, později spíše výcvikových nebo pomocných. Pro mnohé ze čtenářů bude možná překvapujícím zjištění, že během posledních sedmi měsíců války na tomto starém chebském letišti působily mimo jiné také letecké jednotky Komitétu pro osvobození národů Ruska patřící k Ruské osvobozenecké armádě (ROA). Tím vším a mnohým dalším se kniha zabývá i v této velice zdařilé části vztahující se k období předcházejícímu zničení chebského letiště po sérii náletů amerického letectva na jaře 1945. Po osvobození republiky již k jeho obnově, jak bylo zmíněno v úvodu, nedošlo (na rozdíl od druhého chebského letiště, toho původně továrního, které dnes slouží leteckému sportu).
V úplném závěru publikace se autor vrací symbolicky na samý počátek, a to k objektům dřevěných hangárů typů Waagner, Biro & Kurz (v naší literatuře dosud nejčastěji uváděné zjednodušeně a ne zcela správně jen pod názvem Wagner či Wágner) a Hartl, které byly pro tamní letiště tak charakteristické. V úvodu objasňoval historii jejich vzniku, v závěru knihy zmiňuje, že některé z nich se dochovaly až do dnešních dnů, konkrétně v pražských Kbelích a v Olomouci. Případný nadšenec a zájemce o historii československého letectva je tak má i po více než sto letech stále možnost spatřit na vlastní oči. A v případě kbelského muzea dokonce i s některými letouny, které v něm kdysi nacházely útočiště před povětrnostními vlivy.
Recenzovanou knihu osobně hodnotím jako vysoce přínosnou. Přináší množství nových poznatků a myslím si, že ji ocení nejen každý fanda historie našeho letectví, ke kterému si jistě snadno nalezne svou cestu, ale například i mnozí zájemci o regionální historii západočeské výspy naší republiky, tedy Chebska. Autorovi tak nezbývá než za odvedenou práci poděkovat a popřát mu hodně zdraví a elánu do dalších badatelských výzev v následujících letech. Touto knihou postavil onu pomyslnou laťku hodně vysoko. I sám sobě.

David M A J T E N Y I

S Indiánem na letounu.

Stíhací pilot Otto Hanzliček (1911–1940)

Otto Hanzliček, jemuž osud vyměřil pouhych dvacet devět let života, se narodil 18. června 1911 v Ustí nad Labem. Vlastenecky ovlivněn skautským a sokolským hnutím se vyučený zamečník dobrovolně přihlásil k letectvu. Po absolvování Školy pro odborný dorost letectva a vykonání prezenčni vojenské služby se před ním otevírala kariéra gážisty neboli délesloužícího poddůstojníka československé armády. Ve třiadvaceti letech se dočkal mety všech letců a prodělal stíhací výcvik. Až do února 1939 pak sloužil jako stíhač povětšinou u 37/3. letky dislokované na Slovensku. Těsně před březnovým obsazením republiky se stal zalétavacím pilotem v letňanském Vojenském technickem a leteckém ústavu, což byl velice výmluvný doklad uznání jeho pilotních schopností. S okupací Československa se, tak jako značná část ostatnéch letců, nikdy nesmířil. Rozhodl se odejít do exilu a aktivně se podílet na znovuvybojování svobody své porobené domoviny. Vlast opustil 11. června 1939, kdy překročil hranice s Polskem. Po počátečním nezájmu ze strany jeho vojenských orgánů byl nucen, tak jako většina našich sem dorazivších letců, slíbit, že podepíše závazek o vstupu do Cizinecké legie, s možností jeho zrušení v případě vypuknutí valky. Tento příslib jim zajišťoval lodní lístek na cestu do Francie.
Po vypuknutí války se Otto Hanzlíček dostal do výcvikového stíhacího střediska v Chartres, kterým prošla valná část našich letců, přidělených ke stíhačům. Zde bylo rozhodnuto, že se bude přeškolovat na moderní typ letounu americké provenience Curtiss H-75. Po zdárném absolvování všech školících procedůr byl čet. Otto Hanzlíček odeslán na západní frontu. Spolu s dalšími Čechoslováky, npor. Janem Klánem, npor. Josefem Jaškem a četaři Františkem Cháberou, Josefem Janebou, Ladislavem Světlíkem a mechanikem Vilémem Noskem, se stal příslušníkem stíhací peruti GC II/5, která byla toho času na domovském letišti v lotrinském Toul-Croix-de-Metz. V rámci jednotky, mající ve svém znaku hlavu Siouxe, odkazujíce na slavnou tradici někdejší Escadrille Lafayette, se aktivně zúčastnil tzv. podivné války a následující bitvy o Francii. V jejím průběhu dosáhl Otto Hanzlíček podílu na dvou sestřelech jistých (11. 5. 1940 Heinkel He-111 a 18. 5. 1940 Messerschmitt Bf-109E) a jednoho sestřelu pravděpodobného (23. 4. 1940 Dornier Do-17) a sám byl rovněž v leteckém boji sestřelen (o tom však až dále). Za tyto uspěchy byl dekorován francouzským Croix de Guerre. Po pádu a kapitulaci Francie evakuoval na lodi do Velké Británie, kde se stal členem 312. čs. stíhací perutě RAF, jejíž výzbroj sestávala ze stíhaček Hawker Huriccane Mk.I. Ta byla velice brzy přeložena na letiště Speke poblíž Liverpoolu.
Odpoledne 10. řijna 1940 odstartoval Sergeant Otto Hanzlíček k cvičnému letu a kvůli poruše motoru byl nucen svůj Hurricane L1547 opustit pomoci padáku. Silný vítr ho ale bohužel zavál do rozbahněného koryta řeky Mersey u Ellesmore Point, kde nešťastný pilot utonul. Stal se prvnim padlým jednotky. A pro leteckou historii budiž zaznamenáno, že RAF tímto neštěstím současně přišla o svůj vůbec první sériově vyrobeny stroj tohoto slavného typu.
Přibližně tak by se dal na nejvyšší možnou míru, bez odbočení i zákrut, zestručnit život Otty Hanzlíčka. Autor mohl k jeho zpracovaní přistoupit poněkud netradičně. A to vzhledem k faktu, že již před dvěma dekádami mu rodina jmenovaného poskytla jeho osobní deník, ktery si vedl v dobách svého zahraničního exilu (jeho druha čast byla autorem před osmnácti léty edičně připravena pravě na strankach Historie a vojenství). Takových dokladů, do nichž dotyční vkládali i své nejniternější osobní pocity, se do dnešních dnů nedochovalo mnoho. Hanzlíčkův deník zahrnující období od června 1939 do října 1940 je skutečně syrový, vášnivý, silně subjektivní a místy snad až příliš příkrý, v každém případě však navýsost autentický. Je psán perem mladého vlastenecky cítícího muže, frustrovaného Mnichovem i následnou okupací v březnu 1939, který do něj bez jakýchkoli příkras vtělil všechny své pocity z úspěchů, ale mnohem častěji smutku, křivd i zatvrzelého vzdoru. Jeho pocity a názory jsou podle všeho natolik reprezentativní, že z nich lze usuzovat i na postoje ostatních obdobně smyšlejících bývalých délesloužících poddůstojníků naší armády. Kastovní rozdíly mezi poddůstojníky a důstojníky byly v této fázi války skutečné a palčivé, ustálily se až v dalších létech a Hanzlíček na ně ve svém deníku poukazuje až s kazatelskou fatálností.
Existence Hanzlíčkova deníku by však sama o sobě k sepsání hrdinovy biografie nestačila, ostatně deníkové záznamy zahrnují jen posledních šestnáct měsíců jeho života, byť těch patrně nejstrmějších. Proto se Jiří Rajlich rozhodl svou publikaci pojmout netradičně, v několika rovinach, které lze rozdělit zhruba na tři třetiny. První tvoří Hanzlíčkův předválečný osobní a vojenský životopis. Většina jiných autorů se s předvalečnou činností čs. válečných letců obvykle vypořádává jedním odstavcem, který je – v lepším případě – suchým a nezáživným výtahem z kmenového listu či kvalifikační listiny. V Hanzlíčkově případě jde ovšem o celou první třetinu knihy a těchto asi 130 stran rozhodně není nezáživným čtením. Za pomocí osobních i vojenských dokladů, vzpomínek rodinných příslušníků, dochovaných zapisníků letů, dobových fotografií, vyšetřovacích protokolů (například z jeho těžké havárie na akrobatické Avii Bš-122) a další dokumentace nás autor doslova vtáhne do prostředí meziválečného čs. vojenského letectva, jehož je důvěrným znalcem a kvalifikovaným interpretem. To vše podtrhují fotografie mnoha konkrétních letounů, na nichž tehdy Hanzlíček létal – od cvičných a pozorovacích až po stíhačky: Avia B-21, Bš-21, B-33, Ba-33, B-34 (dozvíme se zde, že Hanzlíček létal na celkem jedenácti z dvanácti vyrobených kusů B-34, z nichž většinu zachycují dosud nikde nepublikované fotografie), slavných B-534 různých provedení až po ojedinělý prototyp B-634, na němž létal těsně před okupací v letňanském VTLU (v té době tam usedal i za řízení jednoho z dalších „exotů“, amerického dvoumístného Curtissu Fledgling, který se v ČSR nacházel v jediném exempláři). Nevzpomínám si, že bych kdy četl tak rozsáhlý, bohatě dokumentovaný a přitom nikoli nudný, nybrž velice čtivý předválečný životopis našeho valečného letce.
Po rozsahové stránce představuje druhou třetinu publikace pečlivá edice onoho Hanzličkova valečného deníku. Současně s tím ovšem autor rozehravá onen třetí part knížky, když vždy po určité době stíhačovo vyprávění zastaví, aby ho rozvinul slovem historika. S pomocí léty pečlivého studia načerpaných detailních vědomostí se pouští do podrobného rozboru, osvětlování skutečností, vyvracení mýtů nebo případných polemik. Například o tom, proč alespoň část čs. letectva neodletěla v březnu 1939 do zahraničí, ale i o řadě epizod, které se odehrály za války. Opět nechavá svým nezaměnitelným způsobem pohovořit archivy, krom tuzemských jsou to především francouzský Service Historique de la Defence – Department de l’Armee de l’Air (SHD – DAA) ve Vincennes u Paříže a britské The National Archives (NA) v Kew a The Royal Air Force Museum v Hendonu, a tím vtahuje čtenáře ještě více do celého příběhu.
Jak jsme již u autora zvyklí, vše je poctivě doplněné velkým množstvím zpravidla unikatních fotografií. Sám jsem jich v publikaci napočítal zhruba 440 a z Hanzlíčkovy pozůstalosti jich pochazí odhadem jen asi třetina. Stojí za to se u nich pozastavit. Jednak jsou vesměs technicky velice kvalitní a většina dosud nebyla publikovana, jednak – a to především – velmi podrobně ilustrují Hanzličkův krátky osobní i letecký život; není období nebo epizody, které by v knize nebylo doprovázeno fotografiemi či faksimiliemi dobových dokumentů různé provenience. Nedosti na tom, protože Rajlichovy popisky k obrazovému materiálu se neomezují jen na stručné, jednořádkové sdělení. Jsou takové, na něž jsou čtenáři zvyklí z řady jeho předchozích prací: podrobně, někdy až masivní, mnohdy výkladové na místech, kde by jinak zatěžovaly plynulost hlavního textu, jsou prostě takové „rajlichovské“. Z fotografického doprovodu tím činí nedílnou součast textu, jakousi další součast knihy. Recenzenta přitom maně napadá otázka, kde jsou vůbec meze Rajlichova archivu a znalostí? A ví to on sam? Přesto si však na tomto místě dovolím jednu výhradu. Některým fotografiím, zvlaště těm skupinovým, mohl být věnován větší prostor. V několika pasážích knihy (například u unikátní série fotografií z Udetovy návštěvy letňanského VTLU v březnu 1939) jsou až čtyři na jediné stránce, což jejich vypovídací hodnotu poněkud snižuje. Jistě by také stálo za úvahu propříště některé snímky zvětšit až do ořezu knihy, zvláště pokud půjde o podobně kvalitní fotografický materiál.
Kromě uváděné interpretace kastovních sporů mezi našimi letci, jejich původu i vývoje bude pro čtenáře jistě velice atraktivní například i kapitola, ve které se autor snaží rozkrýt veškeré podrobnosti leteckého souboje z 18. května 1940. Toho dne se Hanzlíčkova GC II/5 dostala do střetu s protivníkovými „stodevítkami“ Bf-109E. Během něj se Otto Hanzlíček podílel na sestřelu jedné z nich, ale zároveň byl v dalším zapalu boje sám sestřelen a musel svůj hořící Curtiss opustit s pomocí padaku.
Jeho přemožitelem totiž nebyl nikdo menší než tehdejší Lt. Gunther Rall, pozdější velke eso Luftwaffe. Mladý Čechoslovák se tak nevědomky stal první z pozdějších celkem 275 obětí tohoto budoucího generála NATO. Tuto zajímavou epizodu umocňuje i Rallova vlastni vzpomínka na svůj první uspěch, stejně jako přislušný fotografický doprovod – včetně společného snímku G. Ralla s J. Rajlichem, pořízeného v roce 1994 v Praze.
David Majtenyi

Na křídlech Světové války

Epizody ze života českých aviatiků v rakousko-uherském letectvu

Renomovaný historik (autor fenomenálního knižního projektu Na nebi sladké Francie a Na nebi hrdého Albionu, který zde vyčerpávajícím způsobem zmapoval historii čs. letectva na západní frontě za 2. světové války), se tentokráte rozhodl prezentovat výsledky svého mnohaletého archivního výzkumu i na tomto dosud „neoraném“ poli. Opět to svědčí o tom, že jeho tématický a časový záběr je úctyhodný. Jak si s touto velikou výzvou poradil?
Svým rozsahem – 712 stran – i způsobem zpracování patří kniha k tomu, na co jsou čtenáři u Jiřího Rajlicha již zvyklí. S ohledem na to, že většina tuzemských historiků i čtenářů má o rakousko-uherském letectvu představy spíše mlhavé, tak její první část pojal jako historický úvod do celé problematiky. Načrtl v něm velice pozoruhodné počátky a následný organizační a technický rozvoj letectva c. a k. monarchie. Na to pak navazuje problematika zastoupení a přínosu letců z českých zemí, přinejmenším těch, kteří náleželi do řad létajícímu personálu. Žádné oficiální dobové národnostní statistiky se v tomto směru nevedly. O to více je třeba vyzdvihnout autorův pokus o jejich sumarizaci jak percentuální, tak v absolutních číslech. Na základě pracného a zdlouhavého dohledávání podle jednotlivců se o to pokusil jako vůbec první z našich historiků. Dochází k závěru, že letci z českých zemí – Češi i čeští Němci - tvořili přibližně třetinu létajícího personálu celého k.u.k. Luftfahrtruppen. Dokládá to i následujícími tabulkovými přehledy. Jednak jde o seznamy nejúspěšnějších aviatiků rakousko-uherského letectva podle počtu oficiálně uznaných vítězství (m.j. zde dokládá, že těchto leteckých es nebylo 49, jak se dosud nesprávně uvádělo, ale dokonce 62), jednak o přehledy recipientů Zlatých medailí za statečnost a Zlatých medailí za statečnost pro důstojníky. Každopádně celý tento úvod, zvící přes 280 stránek, by sám vydal na samostatnou publikaci.

Oprášené etudy vonící luftem

Oprášené etudy vonící luftem
Prý že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky…
Pan pilot Václav Vašek to udělal – k rysům jeho charakteru totiž patří, že nemá ve zvyku čůrat po větru a držet se pohodlných mouder.
A udělal to výborně - jeho životní bilanci vojenského i dopravního pilota jsem jedním dechem přečetl podruhé, aktualizovanou po dvaceti létech (vlastně jedné generaci!) kurzívními vsuvkami.
Původní „Etudy“ navíc ozdobily verše, jejichž metrum je možná nedosti uhlazené, ale výpověď o to víc autentická - užil jsem si i je jako nečekaný kontrapunkt textu místy (z holé nezbytnosti) věcně i technicky těžšího.
Je radostné, když je zkušenému člověku od kniplu dána schopnost se o své znalosti a zážitky podělit tak krásným způsobem. Tenhle prostě člověčí i dobrodružný, veselý i smutný, ale především letecký příběh jednoho chlapa a lidí okolo něj by totiž žádný superscénárista nevymyslel. Přiznávám, že mi generační spřízněnost s autorem (dobře dobře, má věkový náskok dva tři roky :o), a podobný pohled na svět činí z četby nefalšovanou radost, neb tu vybudí úsměv, souhlasné pokývání hlavou, zachechtání i slzu, hněv či okamžik zoufalství nad nevratnými událostmi, bohužel často tragickými, ať už zlou náhodou nebo blbostí a zlobou lidskou způsobenými.
Rozkoše letecké, ona vůně luftu, kterou Václav tak krásně popisuje a viditelně si užívá, byly autoru těchto řádků dopřány (zatím) jen v míře omezené (60 hodin na Blaníku věru není pilotní bůhvíco), ale přesto je vnímám jako srdcem letec, kterému bylo dáno k nim alespoň přivonět. A budu za to navždy vděčný kamarádům z kladenského aeroklubu i mnoha nádherným lidem od kniplu či rýsovacího prkna Letňan, Vodochod, Kunovic a dnes i mnoha jiných míst v téhle zemi milované.
A pokud mi někdo rozšíří obzory a potěší duši tak, jak to už podruhé udělal Václav Vašek, budiž mu za to dík.
(Martin VELEK)

Nehody dopravních letadel v Československu 1918 - 1939

Kniha pojednává o nehodách všech dopravních letadel na území Československa a nehodách dopravních letadel čs. dopravců kdekoliv na světě. Jedná se o první díl, který se zabývá obdobím 1. republiky. Po úvodních kapitolách „Co je letecká nehoda“, „Kdo vyšetřuje letecké nehody“ a „Prevence nehod“, následuje „statistická kapitola“, kde je chronologicky seřazeno 57 nehod a jejich vyhodnocení podle příčin, nehodovost leteckých společností, typů letadel, atd. Pak následuje rozbor jednotlivých nehod seřazených do kapitol podle jednotlivých typů letadel. U každého typu letadla je napsána stručná historie typu, stručný technický popis a pak následuje rozbor nehod. Hloubka rozboru nehod se liší podle závažnosti nehody a množství informací, které se podařilo získat. Zatímco některé méně závažné případy jsou uvedeny na několika řádcích, rozbor závažných nehod je prezentován i na téměř dvaceti stránkách (DC-2 OK-AIA, SM-73 OK-BAD, Ford 5AT-C Trimotor OK-FOR). V knize jsou citovány (doslovný přepis) desítky dobových dokumentů, které autor našel v archívech. Text doplňují náčrtky nehod a více než 170 unikátních fotografií. Poslední kapitola je věnována nehodě slovenského vědce, vojáka a politika M.R.Štefánika. I u této nehody jsou citovány zajímavé dobové dokumenty a fotografie, nejen z místa nehody, ale i repliky letadla Caproni Ca.33, ve kterém M.R.Štefánik zahynul.
Kniha je určena velmi širokému okruhu čtenářů, nejen profesionálním pilotům, technikům a dalším leteckým odborníkům. Druhý díl knihy bude věnovaný poválečným nehodám dopravních letadel a třetí díl únosům.
Knihu napsal Ing. Ladislav Keller, dopravní pilot s třicetiletou praxí a více než 13000 letovými hodinami. V současné době létá jako kapitán na B-737 a problematikou nehod dopravních letadel se zabývá mnoho let.
Objednávejte už nyní. Objednávky do konce dubna budou s 10% slevou.

Lovec

Vzpomínky sovětského stíhacího esa, účastníka vzdušných bojů II. světové války a války v Koreji

Obálka: Vladimír VORONIN, Valerij BEREGOV
Ilustrace: Sergej VOCHRUŠČEV

Nebe není ráj (autor - Jan Niesner)

...A země se chvěla (autor- Ladislav Jouza a Michal Plavec)

Atlas oblaků (autor - Petr Dvořák)

Bitevní vrtulník Mi-24 (autor: Jakub Fojtík)

Letecká angličtina (autor - Vladimír Horák)

OSMADVACÍTKA (autor: Jan Dúbravčík)

Tanky Praga (autor : Ivo Pejčoch)

Historie obrněných vozidel ČKD 1918-1956