Nakladatelství SVĚT KŘÍDEL připravuje i reedici knih:

KŘÍDLA MÍŘÍ NA NĚMECKO, Miloslav Pajer (I. vydání 05-1994)
WELLINGTONY NAD BISKAJEM, Miloslav Pajer (I. vydání 12-1998)
NAD MOŘI A OCEÁNEM, Pajer Miloslav (I. vydání 05-2000)

Ve zmíněných knihách, zachovávajících formu volně na sebe navazujících kapitol, se máme možnost seznamovat s životem, úspěchy, ale i bolestnými ztrátami 311.čs.bombardovací peruti v britském Královském letectvu – Royal Air Force.

V prvním případě od samého počátku její činnosti v roce 1940 až do dubna 1942, tj. za dobu jejího působení v řadách jednotek Velitelství bombardovacího letectva RAF - Bomber Command, kdy byla vyzbrojena dvoumotorovými letouny Vickers Wellington verzí B Mk.IA a Mk.IC.
Od 10. září 1940 do 25. dubna 1942, v době kdy byla 311.čs.bombardovací peruť součástí 3.operační skupiny Velitelství bombardovacího letectva RAF (No.3 Group, Bomber Command), vykonala během 152 operačních dní celkem 1029 bojových vzletů v čase 5.341 operačních hodin. Na jeden operační den tak připadá v průměru 6 až 7 nasazených letounů i jejich šestičlenných osádek. Jednotka bombardovala 77 různých cílů nepřítele (z nichž pak některé vícekrát) v Německu, Itálii a okupované Francii, Belgii i Nizozemsku, na které svrhla dohromady 1.310,3 tun leteckých pum, z toho 1.131,6 tun pum výbušných a 95.438 kusů (tj. zhruba 178,7 tun) pum zápalných.
Následkem nemalého bojového úsilí postihly naši jednotku značné ztráty, a to nejen v přímém boji. Z celkově nasazených asi 52 až 53 osádek (312 až 318 mužů) bylo zabito, zajato, nebo jinak ztraceno přibližně 22 osádek - přesně 128 mužů (94 mužů padlo nebo zůstalo nezvěstných, 34 bylo zajato), a dalších asi 5 osádek vyřazeno z bojové činnosti pro různá zranění. Bojové ztráty peruti tak dosáhly téměř 50, ale celkové ztráty „třistajedenácté“, včetně neoperačních, byly ještě vyšší. Předepsaných dvě stě hodin operačního turnusu odlétalo z nasazených letců jen asi 12 osádek (cca 70 mužů).
Z přehledů materiálních ztrát pak vyplývá, že z celkového počtu 74 bojově nasazených dvoumotorových strojů typu Vickers Wellington verzí Mk.IA a Mk.IC, které se na uvedených akcích podílely různou měrou, bylo zcela ztraceno nebo zničeno 26 strojů, dalších 14 utrpělo těžká poškození a 33 strojů utrpělo poškození kvalifikovaná jako lehká (některý z nich však i vícekrát). Z uvedených údajů je patrné, že přes všechny výborné vlastnosti těchto letadel byla jejich životnost u peruti poměrně malá. Více než 20 bojových vzletů vykonalo ze 74 nasazených Wellingtonů jen pouhých 20 strojů, které jich ale samy uskutečnily 648, což představuje přibližně 63 A právě tyto „šťastné“ letouny umožnily některým osádkám přežít a dokončit předepsaných 200 hodin bojových letů první „operační túry“. Letadla tohoto typu se tak stala určitým symbolem 311.čs.bombardovací peruti po dobu téměř tří let. Letouny Vickers Wellington zůstaly totiž v její výzbroji až do léta 1943, kdy již po více jak roční službě u Velitelství pobřežního letectva RAF - Coastal Command, byla naše jednotka přezbrojena na čtyřmotorové stroje americké výroby Consolidated B-24 Liberator GR Mk.V.

V druhém případě se jedná o počáteční fázi působení 311.čs.bombardovací peruti v řadách jednotek Velitelství pobřežního letectva RAF - Coastal Command, a to za časový úsek od května 1942 do června 1943, kdy doposud u peruti používané dvoumotorové bombardovací letouny Vickers Wellington Mk.IC či krátkou dobu nasazené stroje verze Mk.X nahradily moderní a lépe vyzbrojená letadla Consolidated B-24 Liberator, kterými byla naše jednotka posléze přezbrojena.
Převedením z působnosti Bomber Command - Velitelství bombardovacího letectva RAF, mezi jednotky britského pobřežního letectva, se peruť bezprostředně podílela na bitvě o Atlantik. Tato bitva byla bezesporu nejdelší bitvou druhé světové války. Trvala pět let i osm měsíců a přímo ovlivňovala průběh válečných operací nejen na západní frontě v Evropě, ale i ve Středomoří a v Asii. Přestože se služba u pobřežního letectva velmi odlišovala od nočních bombardovacích náletů, nebyly dlouhé hlídkové lety nad nekonečnými mořskými pláněmi, kde každá vážnější porucha motoru mohla znamenat smrt, o nic méně náročné, nebezpečné a také o nic méně důležité.
Boj s ponorkami nepřítele a hlídkové lety nad mořem nebyly ale jedinými úkoly jednotky i když tvořily asi 89 procent její operační náplně. Od začátku května 1942 do konce května 1943 - to jest v průběhu 170 operačních dní - nasadila 311.čs.bombardovací peruť do bojových akcí celkem 36 letounů Vickers Wellington (z toho 12 strojů, které již používala do dubna 1942) a ty se na uvedených bojových akcích podílely různou měrou. Osádky „třistajedenácté“ s nimi uskutečnily 809 bojových vzletů v celkovém počtu asi 6.935 letových hodin. Na jeden operační den připadá v tomto případě asi 4 až 5 nasazených letounů - 24 až 30 mužů výkonného personálu. Pro technické závady, nepříznivé počasí a další povětrnostní vlivy i útoky nepřítele nedosáhly letouny jednotky určeného cíle či splnění úkolu při 37 vzletech, což představuje 4,6 procent z celkového počtu.
Vedle hlídkových letů a honby za nepřátelskými ponorkami bombardovaly osádky „třistajedenácté“ i určené cíle na pevnině, kterými byly přístavy – německý Bremen a zejména francouzské Bordeaux i La Pallice. S úspěchem útočily také na německá a italská hladinová plavidla - Blockade-runner´s, ozbrojené obchodní rychlé lodě, snažící se prorazit spojeneckou blokádu; vozící do přístavů německé Evropy nedostatkové suroviny jako kaučuk, tuky a vzácné kovy z oblastí jihovýchodní Asie a Japonska.
Bojová činnost, jak uvedeno v případě soubojů s německými stihači, přinášela jednotce nejen vavříny, ale také dny plné smutku. Za sledované období se přihodilo vlivem činnosti nepřítele, ale i z různých dalších neoperačních příčin, celkem 49 mimořádných událostí, při kterých bylo zničeno nebo ztraceno 11 letadel, z toho 7 v boji, a 5 dalších letounů bylo vážně poškozeno. Při letecké službě zahynulo 39 Čechoslováků i 1 Brit (v přímém vzdušném boji pak zahynulo 25 československých letců) a 34 dalších letců utrpělo při této činnosti různě těžká zranění. Kdo nepřiletěl z moře hned po skončení operační akce, už se nikdy k peruti nevrátil. Moře jej pohltilo. Biskaj ani Atlantik požadovanou daň nikdy nevracely. „Z Biskaje se buď vrátíš, nebo tam zůstaneš, ani pes po tobě neštěkne...“, říkali letci. To byl ten nejvýraznější rozdíl mezi nočním bombardováním Německa a denním létáním nad mořem Biskajského zálivu. Nevrátil-li se dříve někdo z náletu, mohl se objevit později, nebo dát o sobě vědět ze zajetí, ale kdo se nevrátil z hlídkového protiponorkového letu, byl nenávratně ztracen ve vlnách moře nebo oceánu.

Třetí kniha je pak poslední částí, pokoušející se zachytit závěrečnou etapu bojové činnosti jediné československé bombardovací jednotky bojující v letech druhé světové války na západní frontě v rámci letectva Spojenců. Tentokrát v koncové fázi jejího působení v řadách jednotek Velitelství pobřežního letectva RAF - Coastal Command, a to za časový úsek od června 1943 do června 1945. V květnu 1945 válečné operace druhé světové války v Evropě sice skončily, skončily tím i přímé bojové akce 311.čs.bombardovací peruti, ale domů se naše jednotka vrátit zatím nemohla. Na základě smluvního úvazku, jako součást britského vojenského letectva, byla před koncem června od Velitelství pobřežního letectva RAF přeřazena k Velitelství dopravního letectva RAF – k Transport Command, aby v rámci další vojenské služby, v podobě leteckého mostu na Prahu ukončeného v prosinci 1945, zajistila přepravu našich letců, vojenských i politických osob, materiálu čs.leteckých jednotek a nakonec i československých civilních repatriantů do osvobozené vlasti.
Zmíněný časový úsek nám zachycuje období, kdy 311.čs.bombardovací peruť bojovala na moderních a mohutnou protiponorkovou výzbrojí vybavených amerických čtyřmotorových strojích Consolidated B-24 Liberator, kterými byla naše jednotka, s přihlédnutím k vysoce hodnoceným dříve dosaženým výsledkům, nakonec v Anglii přezbrojena.
Ve své výzbroji měla peruť od července 1943 do prosince 1945 postupně celkem 81 strojů B-24 Liberator verze GRV i GRVI, 68 z nich bylo nasazeno do bojových akcí a dalších 13 letounů používala k výcviku u jednotky i při ostatní neoperační činnosti (v druhé polovině roku 1945 pak některé z nich, na trati mezi Velkou Británií a Prahou, také k činnosti transportní).
V rámci souhrnu spojeneckých protiponorkových opatření, nejprve v prostoru Biskajského zálivu, později, v době spojenecké invaze na normanské pobřeží Francie, v západní přístupové části Lamanšského průlivu; a na samém závěru války pak v prostoru Severního moře, se československá bombardovací peruť bezprostředně, jako jedna z jednotek britského pobřežního letectva vyzbrojených letouny velkého doletu, podílela na závěru bitvy o Atlantik. Na bitvě, která byla bezesporu nejdelší bitvou druhé světové války. Trvala pět let i osm měsíců a přímo dominantním způsobem ovlivňovala průběh válečných operací nejen na západní frontě v Evropě. Válečným úsilím všech svých příslušníků bez rozdílu se na ní jednotka až do samého konce války v Evropě podílela bojovými akcemi proti nepřátelským ponorkám, proti německým i italským ozbrojeným obchodním lodím Blockade-runner´s – „lamačům blokády“, a dalším hladinovým plavidlům nepřítele. To vše za velmi vážného rizika nebezpečných střetů s převahou stíhačů Luftwaffe dalekého doletu.
Boj s ponorkami nepřítele a hlídkové lety nad mořem nebyly ale jediné úkoly jednotky i když tvořily asi 98% její operační náplně. Od srpna 1943 do května 1945 - v průběhu 485 operačních dní - nasadila 311.čs.bombardovací peruť do bojových akcí celkem 68 letounů Liberator verze GRV i GRVI a ty se na uvedených bojových akcích podílely různou měrou. Osádky „třistajedenácté“ s nimi uskutečnily 1313 bojových vzletů v úhrnu asi 14.521 letových hodin. Na jeden operační den tak v průměru připadají asi tři nasazené letouny - kolem 27 mužů výkonného personálu. Pro technické závady, povětrnostní vlivy i útoky nepřítele nedosáhly letouny peruti určeného cíle či splnění uloženého úkolu při 48 vzletech, což představuje cca 3,7% z celkového počtu.
Vedle hlídkových letů a honby za ponorkami letouny peruti s úspěchem útočily také na hladinová plavidla nepřítele. Zejména pak na tzv. Blockade-runner´s, německé a italské rychlé ozbrojené obchodní lodi, snažící se prorazit spojeneckou blokádu. Jednak při plavbě na Dálný východ a hlavně při zpáteční plavbě, když v útrobách vezly z oblastí jihovýchodní Asie a Japonska do přístavů na francouzském pobřeží náklad nedostatkových surovin a dalšího strategicky důležitého materiálu pro válečné úsilí Německa. Na námořních patrolách, a to nejen při soubojích s německými stihači, přinášela bojová činnost jednotce nejen vavříny, ale i dny plné smutku. Za sledované období se přihodilo vlivem činnosti nepřítele a také z dalších různých příčin, i neoperačních, 39 mimořádných událostí, při kterých bylo zničeno nebo ztraceno 14 letadel z toho 11 v boji, a 5 strojů vážně poškozeno. Při letecké službě zahynulo 97 Čechoslováků a 16 dalších letců bylo zraněno (za sledované období zahynulo v přímém boji s nepřítelem 79 příslušníků „třistajedenácté“).
Jedním z nejvýznamnějších činů peruti bylo potopení německého Blockade-runneru ALSTERUFER dne 27. prosince 1943, který se s nákladem strategických surovin vracel z Japonska do francouzského přístavu Bordeaux. Dějištěm dramatické události se stal opět Biskajský záliv. Po dvou dnech bylo 67 členů jeho posádky zajato britskou skupinou válečných lodí. Kapitán letounu, který jej potopil, P/O Oldřich Doležal i navigátor osádky F/O Zdeněk Hanuš, který na loď svrhl pumy, byli za svůj výkon britským velením vyznamenáni. Za statečnost v boji obdrželi britský Záslužný letecký kříž - Distinguished Flying Cross - DFC. Byl to největší úspěch 311.čs.bombardovací peruti roku, který patří k nejvýznamnějším úspěchům československého letectva ve druhé světové válce. Úspěch jednotky byl zveřejněn s velkým uznáním obsáhlými články v celém britském tisku a podrobně rozebírán i v prosincovém tajném souhrnu Velitelství pobřežního letectva RAF - Coastal Command Review.
Za úspěšnou bojovou činnost byla 311.čs.bombardovací peruť a celá řada jejích příslušníků vyznamenána československými i britskými vyznamenáními. Z více než 50% se však podílela na celkových ztrátách, které československé letectvo ve Velké Británii za války utrpělo. Ze všech československých leteckých jednotek měla 311.čs.bombardovací peruť nejvyšší ztráty. Od začátku svého působení v RAF jednotka ztratila celkem 284 svých příslušníků, z nichž 250 zahynulo a 34 padlo do německého zajetí.

Proti prvnímu vydání jsou texty všech tří knih na základě soudobých historických poznatků a díky širším informačním možnostem nejen revidovány a nově upraveny, ale v mnoha jejich částech i nově rozšířeny. Obdobným způsobem došlo i k úpravě přílohových částí s fotografiemi či fotokopiemi různých dobových dokumentů.

Výzva k čtenářům
Autor zmíněných knih uvítá vděčně jakékoliv doplňující informace čtenářů, kritické poznámky a zapůjčení vzpomínek a dobových fotografií z pozůstalosti čs.letců jako cennou pomoc pro další práci na mapování historie československého letectva v zahraničí za období druhé světové války.

Případnou pomoc či hledání kontaktu s autorem směřujte na adresu nakladatelství