Historie, letectví, letadla
letecká výzbroj a osobnosti
Nakladatelství letecké
a válečné literatury
Košík - prázdnýVážení čtenáři,
na základě prosby Arnošta Mouchy si dovoluji o sobě uvést několik následujících informací.
Již od mládí mne zajímala letadla a dění kolem nich. K velkému údivu rodičů jsem si jako dítě nikdy nekupoval mezi mými vrstevníky tolik populární Ohníček či Mateřídoušku, ale pouze Křídla vlasti a později Letectví + kosmonautiku.
Bylo to naprosto nepochopitelné, protože k této problematice nikdo z mého okolí neměl žádný vztah. Pocházím z lesácké rodiny a ze zapadlých hájoven ve Slavkovském lese, kde otec sloužil, bylo k leteckému dění poněkud daleko.
Situaci nezměnilo ani naše pozdější přestěhování do Chebu, kde se s ohledem na blízkost přísně střežené státní hranice o nějaké letecké činnosti na slavném chebském letišti vůbec nedalo mluvit. O to více mne začala zajímat letecká historie a stavba plastikových modelů letadel.
V té době jsem také začal hrát na lesní roh, což je společně s loveckou muzikou další osudová záliba, která mne životem provází.
Před ukončením střední školy nastalo velké rozhodování – zda být lesníkem nebo pilotem.
Lesařina a myslivost nakonec zvítězily a v roce 1970 jsem se stal posluchačem Vysoké školy lesnické a drevárské vo Zvoleně. Po pěti letech krásného studia jsem jako dřevařský inženýr se specializací „Světové lesnictví a dřevařství" nastoupil vojenskou prezenční službu – kde jinde než na Slovensku v Bratislavě.
Po splnění „nejčestnější vojenské povinnosti" v dnešní daleké cizině jsem se opět vrátil k lesnickému chlebíčku, který mne živí dodnes.
V roce 1985 – 1987 jsem využil nabídnuté možnosti a odejel studovat do Moskvy. Závěrečná diplomová práce „Zvýšení efektivnosti lesního hospodářství a dřevařského průmyslu ČSSR využitím sovětských zkušeností" však v ČSSR moc nadšení nevyvolala.
Organizačně propojit řízení lesního hospodářství a následujícího hlubokého zpracování dřevní suroviny tak, jak jsem to měl možnost vidět to na Ukrajině a Estonsku prostě v tehdejších podmínkách nebylo možné.
Dodnes jsem přesvědčen o tom, že cesta tzv. „lesních komplexů" bez ohledu na formu vlastnictví je velmi perspektivní. Zajímavé je, že při tehdejších rozhovorech s řadou sovětských lesnických a dřevařských odborníků mi většina z nich naprosto otevřeně řekla, že hlavním důvodem pro změnu jejich organizační struktury byla inspirace Kanadou, kde jsou velké dřevařské společnosti zároveň největšími vlastníky lesa.
Přímý a bezprostřední kontakt s ruskou realitou byl velmi poučný a pochopitelně se týkal i mého koníčku – letecké historie. Hlavně jsem využíval možností setkat se a v soukromí neformálně podrobně hovořit s řadou veteránů – sovětských pilotů z II. světové války a navázat řadu přátelství s milovníky ruské a sovětské letecké historie. Byl jsem překvapen řadou nových faktů, které oni považovali za naprosto samozřejmé a na které jsem já, odkojený československou realitou zíral s otevřenou pusou.
To bylo hlavním důvodem toho, že společně s mým moskevským přítelem Valerijem Dymičem (mimochodem – jeho otec byl české národnosti – po roce 1945 pomáhal rozvíjet ruský filmový průmysl a po svatbě již natrvalo v Moskvě zůstal) jsme v devadesátých létech minulého století napsali řadu článků pro ostravskou Plastic kits revue a v roce 2001 vydali knihu „Triumf a tragédie".
Jsem od přírody líný člověk, přesto jsem však Arnoštovi vděčný za to, že mne donutil napsat tyto řádky a mám tedy možnost zveřejnit následující doznání:
Přes důkladné ověřování faktů a jejich náročné posuzování jsem si při kompletaci textu dané knihy na straně 157 na poslední chvíli neodpustil jízlivou poznámku pod čarou s tvrzením, že Alexander Sergejevič Kumaničkin nikdy nebojoval v korejské válce.
Pochopitelně jsem znal řadu pramenů, které jeho účast potvrzovaly, ale v tomto případě jsem se plně spolehl na opakované, naprosto jednoznačné vyjádření jeho osobního přítele Sergeje Makaroviče Kramarenka.
Sergej Makarovič nám s prací nad knihou poctivě pomáhal a naše besedy byly velmi zajímavé. Na Kumaničkina, kterého dobře znal, jsem se ho vyptával několikrát. Vždy jsem obdržel jednoznačnou odpověď:
„Kumaničkin s námi v Koreji nebojoval".
Když ne, tak ne – a již šla poznámka pod čáru.
To jsem si dal. Po vydání knihy jsem jeden výtisk osobně s poděkováním za spolupráci Kramarenkovi předával a při prohlídce textu jsem svoji vtipnou poznámku přeložil do ruštiny.
Reakce Sergeje Makaroviče byla okamžitá: „To jsem nemohl říct! Jasně že s námi nebojoval, vždyť tam měl vlastní divizi!"
Na to se prostě nedalo nic říci a tímto se všem čtenářům ještě jednou omlouvám.
V úvodu knihy „Triumf a tragédie" jsme se zmínili o tom, že bychom chtěli vydat další knihu se zaměřením na sovětská stíhací esa. Pochopitelně máme sebráno řadu podkladových materiálů, dokonce je namalována i řada kamufláží jejich stíhacích strojů. Po zralé úvaze jsme však tento projekt odsunuli a jako malou splátku za pomoc, kterou nám poskytl S. M. Kramarenko, jsme se soustředili na práci při realizaci jeho pamětí.
Pod názvem „Na nebi dvou válek" se vzpomínky S.M. Kramarenka staly nejprodávanější současnou knihou leteckých memoárů v Rusku. V prosinci 2008 v podstatně rozšířené a výrazně dopracované podobě vyšly také poprvé v zahraničí – pod názvem „Lovec" u nás v České republice. Vím, že se také intenzivně připravuje jejich vydání v anglické a španělské verzi.
Kvalitu této knihy musí posoudit sami čtenáři, osobně jsem se již však zdržel jakýchkoliv jízlivých poznámek pod čarou.
Ale i v knize „Lovec" si tiskařský šotek zařádil.
Popis u barevné tabule s kamufláží stíhacího stroje MiG-15bis s modrým číslem 686 patří ke stroji té samé výrobní série – ale s číslem 684. Tak, jak je správně uvedeno v textu knihy.
Stroj číslo 686 byl poslední, na kterém S. M. Kramarenko v lednu 1952 létal v Koreji a nedosáhl s ním žádného sestřelu.
Jaké mám další plány do budoucnosti?
Přiznám se, že s ohledem na dosavadní zkušenosti mne více láká pracovat s novými materiály a přinést něco jiného, než jen kompilaci a souhrn ve světě již známých materiálů, což bych při kompletaci knihy o sovětských esech musel z velké míry udělat. Vážnou nabídku na spolupráci jsem také dostal od pana docenta Sergeje Isajeva, který vlastní řadu zajímavých materiálů o 32. GIAP VVS SSSR, ve kterém sloužil jeho otec a o historii tohoto slavného sovětského stíhacího pluku již napsal dvě knihy.
Tomuto pluku za války velel Vasilij Stalin, jako jediný sovětský stíhací pluk se stroji MiG-21 byl v době kubánské krize dislokován na Kubě atd.
Myslím si, že pro milovníky letecké historie v České republice by bylo velmi zajímavé seznámit se s řadou faktů, které dokonce ani v Rusku nejsou všeobecně známé.
Na straně druhé „Sovětská stíhací esa" pojatá trochu jiným, netradičním způsobem…
Uvidíme.
S pozdravem
„Ke strojům!"
Miloš Šedivý