Historie, letectví, letadla
letecká výzbroj a osobnosti
Nakladatelství letecké
a válečné literatury
Košík - prázdnýNarodil jsem se v Praze na Žižkově, 18. prosince. 1937. Můj otec byl dělník a matka úřednice. Oba byli komunisté od založení strany. Podle toho jsem byl vychováván. Když mi bylo šest, tak jsem často při náletu spojeneckých letadel na Prahu, po bouřlivém zaječení sirén utíkal s mámou do sklepa. Na tyto okamžiky si dobře pamatuji.
Při každé bombě se sklep otřásl, padala omítka, občas praskla zeď a chvěl se vzduch. Ženské klečely na zemi s dětmi v náručí, hystericky řvaly, a modlily se k bohu. Při jednom velice těžkém náletu mi matka udělala na čelo křížek a řekla:
„Jestli se již neuvidíme, řekni tátovi, že jsem na něho myslela." Jediné světlo svíčka, výstražně zablikala a já strašně nechtěl umřít a moc jsem se bál. Byla druhá světová válka.
Od té doby jsem se chtěl stát pilotem. V patnácti se můj sen začal naplňovat.
Jel jsem do Kremnice a nastoupil vojenské gymnázium zvané ŠDDlet. (škola důstojnického dorostu, letectva). Hodně jsem sportoval a stal se několikanásobným přeborníkem armády.
Po dodělání této „kadetky" jsem nastoupil do Prostějova do pilotky. Psal se rok 1956. Následoval výcvik C-105, JAK-11 a Mig-15. V roce 1959 jsem byl vyřazen jako poručík – pilot. V té době bylo málo leteckého petroleje a moc se nelétalo. Proto jsem odešel do Klecan, k pověstné dívčí letce a létal na Brigadýru K-60 a později na vrtulníku Mi-4 a Mi-8. Postupně jsem se vypracoval na dobrého pilota a vozil funkcionáře. V roce 1968 po vstupu vojsk Varšavské smlouvy, jsem vstoupil na Dubčekovu výzvu do strany a nabídl vládě, že s ní
přelétnu tajně na západ. O mé nabídce bylo uvažováno, ale nikdy se neuskutečnila. Já však svoji cestu na západ neopustil. Ve straně jsem nepobyl dlouho. Hned – asi za rok, při prověrkách mě vyhodili a moji rodiče ze strany – tak jako mnoho poctivých komunistů – odešlo. V politice komunistické strany nastal zlom.
Funkcionářům které jsem vozil, sice vadilo mé politické zařazení, ale na druhé straně chtěli létat bezpečně a tak mě od armády a letectva nevyhodili.
Naopak, občas jsem vozil ty nejvyšší, včetně presidenta republiky.
Dvakrát mě vysadil motor a pokaždé jsem bezpečně přistál. Protože druhá událost se stala v kopcích na Šumavě, dodnes pociťuji hrdost. Člověk dozrává a časem se mění. Byl jsem po druhé ženatý a měl čtyři děti. Přesto že jsem měl krásný byt, velkou chatu a nové auto, se svým životem jsem spokojen nebyl. Také se mi nelíbila celková morálka české společnosti. Dobrovolně jsem odešel do zálohy, stal se instalatérem a po roce uprchl s třemi dětmi na západ. Nejprve do Rakouska a později do Austrálie. Vše jsem v republice nechal. Bylo mi skoro padesát, v kapse tisíc dolarů a začínal nový život.
K létání jsem se již nedostal a tak se živil jak to šlo. Přicestoval i nejstarší syn z prvého manželství. Když bylo nejmladší dceři deset, zemřela mi žena. Po třetí jsem se již neženil
a vychovával děti sám. Dvě mají universitu a všichni mě při každé příležitosti za mé rozhodnutí – začít žít v Austrálii – děkují.
Po pádu komunistického režimu, jsem Česko mnohokrát navštívil, protože to nejcennější, co v životě, kromě dětí mám, jsou mí kamarádi. Některé jsem poprvé viděl až po padesáti letech. A některé již vůbec. S těmi co zůstali, jsme se zdravili: „Tak co, jaký byl život?".
Postupně jsem procestoval skoro celý svět a napsal o tom a lidech, které jsem přitom potkal, tři knihy.
Nyní dokončuji čtvrtou.
Tak to byl můj život. Život, ve kterém jsem se vždy snažil žít tak, jakoby každý den, měl být tím posledním.
S úctou Evžen Kulič, Melbourne – Austrálie.